Pohádka o včele Věře - 3. kapitola


napsala Ladislava Whitcroft

3. kapitola: Věra hrdinkou

Pohádkový les se probudil do dalšího pohádkového dne. Jakmile sluníčko ráno vystrčilo první paprsek, včela Věra vyletěla z úlu jako střela. Než bys řekl med, byla v pohádkovém lese. Byla pevně rozhodnutá, že dnes už jí opravdu žádné víly ani žádní skřítkové neodvedou od práce.

„Dneska překonám včelí rekord ve sbírání nektaru. Dneska mě budou v úle dávat za vzor,“ bzučela si pořád dokola přesvědčeně.

Jenže v úle už jí nikdo moc nevěřil, stala se z ní černá ovce včelína. Věra se rozhodla, že je všechny vyvede z omylu.

„Bzzzum,“ vletěla Věra na louku, rychlostí blesku posbírala nektar a než bys řekl med, byla s ním v úle. Než se skřítek Vítek a víla Vilemína probudili, stačila se Věra desetkrát vrátit k úlu s plným nákladem nektaru.

Vítek se ten den probudil pozdě. Když mu ráno zazvonil u ucha luční zvonek, který používá místo budíku, Vítek se ze spaní trochu zamračil a stáhnul si skřítkovskou čepici přes uši. Chudák zvonek pak zvonění musí několikrát opakovat. Nakonec ho vytáhla z postele Vilemína:

„Vítku, vstávej, pojď se podívat. Věra dnes lítá tam a zpátky, jako by ji někdo honil.“

Vítek s Vilemínou koukali na Věru s otevřenou pusou. Ta si jich ani nevšimla a lítala sem a tam, jako by jí za křídly hořelo.

Okolo poledne Věra konečně trochu zpomalila. Všimla si totiž, že se k úlu vrací méně včel než normálně.

„Co se děje, kamarádky?“ zeptala se.

„Ale, lidé dnes zničili hlavní louku. Prý se tam budou stavět domy. Takže zbývají jen zahrady a ty nestačí,“ vzdychla malá včelka.

Vilemína smutně odbzučela na pohádkovou louku. Ráda by sem pozvala kamarádky včely, jenže na louce pro ně pro všechny nebylo dost kytiček.

Vítek si hned všiml, že Věra má smutně sklopená tykadla a bzučí nějak zkroušeně. „Copak se stalo, Věrko?“ zeptal se.

„Trápí mě, že lidé zničili velkou louku, kam všechny moje kamarádky létaly sbírat nektar. Teď nám hrozí, že uděláme málo medu na zimu. Co budeme celou zimu jíst? “

„Z toho si nic nedělej, Věrko,“ utěšoval Věru Vítek, „jsme přece tvoji kamarádi a ti si mají pomáhat. Tahle louka je sice moc malá pro všechny tvoje kamarádky, ale my s Vilemínou víme ještě o jedné, veliké louce, která je plná těch nejkrásnějších kytiček. Stačí zaletět na druhý konec lesa.

Věrka se zaradovala, že má tak hodné kamarády: „Bzzzz, kamarádi, děkuji vám. Prosím, zaveďte mě tam.“

Vítek s Vilemínou se nenechali dlouho pobízet. Běželi k velkému dubu, kolem muchomůrky a včela Věra bzučela za nimi. Za chvíli byli na té nejkrásnější louce, jakou kdy Věra viděla. Bylo tu tolik barevných kytiček, až oči přecházely, a vonělo to tu nektarem, až se Věře sliny sbíhaly. Kytičky se při pohledu na Věrku taky zaradovaly. Věra nelenila a dala se do práce. Kytky na ní netrpělivě volaly ze všech koutů.

„Věro, Věro, teď já,“ povídá pampeliška.

„Nene, jájájá, já Věru viděl první,“ zvonil zvonek.

„Bzzzzz, na všechny se dostane, nebojte, jedna po druhé,“ uklidňovala Věra květiny.

Když Věra nasbírala dost nektaru, letěla s tím nákladem a radostnou zprávou rychle do úlu. Ostatní včely obdivovaly, kolik nektaru přinesla:

„A jak krásně voní,“ radovala se nejstarší včela, „Věro, zatancuj nám rychle, kde jsi ten poklad našla.“

A tak nastal nejdůležitější okamžik v životě Věry. Musela správně ukázat ostatním včelám, jak se dostanou k té krásné louce. Nejdříve se pořádně rozcvičila. Protáhla si křídla, zakroužila tykadly a rychle zamáchala nožkama ve vzduchu. A pak už to začalo.

„Levou nohu dopředu,

doprava a dozadu.

Dupnu sem a dupu tam,

křídly třikrát zamávám.“

Ve včelí řeči tohle znamenalo něco jako: „Nejdřív leťte do lesa, který je před úlem. Proleťte až na konec. Pak leťte tři včelí skoky dopředu a budete na louce.“

Věra tančila jako o život. Mávala přitom tykadly ve vzduchu tak rychle, že se ostatní včely bály, aby se jí neutrhly. Když dotančila, všechny včely uznale bzučely a mávaly ve vzduchu křídly. Tím Věře říkaly: „To byl ale krásný tanec, Věro. Bzzzzz, děkujeme.“

Pak se včely rychle rozletěly směrem, který jim Věra zatancovala. A protože svůj taneček zatančila tak pěkně, všechny hned louku našly. A jaká to byla panečku louka. Hýřila všemi barvami a krásně to tu vonělo nektarem. Včely neváhaly a pustili se do sbírání. Sosáčkem nasávaly sladký nektar a rychle ho nosily zpátky do úlu. Tam ho předaly dalším včelkám, které se radovaly z toho, jak jim ten nektar pěkně přibývá.

Večer se unavené ale šťastné včelky vrátily do úlu. Všechny děkovaly včele Věře, že jim ukázala tak krásnou louku, až se z toho Věra tetelila blahem. Na závěr ji pochválila i nejstarší včela:

„Věro, musím uznat, že jsem mýlila. Omlouvám se, že jsem ti tolikrát vybzučela za tvé dovádění s Vítkem a Vilemínou v pohádkovém lese.Teď už vím, že kamarádi jsou moc důležití. A také to, že hraní s kamarády je někdy důležitější než sbírání nektaru.“


Otázky a aktivity:

Věra tanečkem ukazuje ostatním včelám, kde je louka. Představ si, že máš zatancovat kamarádům, jak by se dostali k tvému domu. Vyzkoušej si takový taneček.

Pamatuješ si, co nejstarší včela řekla na závěr Věře? Co si o tom myslíš ty?

Nakresli ilustraci ke kapitole pohádky, vyfoť svůj obrázek a pošli do soutěže.

Přejít do fotosoutěže
Zpět do stánku
Hlavní město Praha