Pohádka o včele Věře - 1. kapitola


napsala Ladislava Whitcroft

1. kapitola: Včela Věra, skřítek Vítek a skopičiny


U pohádkového lesa stála farma, na které žil farmář Jiří se dvěma dcerami. Jirkova rodina chovala na farmě různá zvířátka. Třeba prasátka, koně, slepice a pak také včely. Ty bydlely v úlu na kraji zahrady. Byly to moc pilné včely. Od rána do večera sbíraly nektar na všech zahrádkách i loukách v okolí.

Spolu s ostatními včelami v úle bydlela i včela Věra. Byla to včela jaksepatří. Zadeček jí zdobily zlatavé a černé pruhy a hrudník ty nejjemnější chloupky. Nejvíc ale byla pyšná na dva páry křídel, které se ve slunci třpytily jako drahokamy. V něčem se ale Věra od ostatních včel lišila. Zatímco ostatní včely sbíraly nektar z kytiček na loukách u farmy, Věra si oblíbila louky v pohádkovém lese.

I dnes vyrazila Věra na své oblíbené místo. „Bzzzzzz, dnes mi je báječně. A jak ty louky v pohádkovém lese krásně voní! Cítím v křídlech, že dnes nasbírám spoustu nektaru,“ bzučela si vesele po cestě k první pampelišce.

„Dobrý den pampeliško, dnes voníš obzvlášť sladce. Mohla bych si nabrat trochu pampeliškového nektaru?“ zeptala se zdvořile hned, jak uviděla žlutou hlavičku.

Pampeliška přivítala Věru s velkým úsměvem: „Jen si posluž Věro, mám tu pro tebe tolik nektaru, kolik si jen budeš přát.“

Další zastávka byla u vlčího máku, ten rozevřel červené plátky hned, jak Věru uviděl.

Teď by to chtělo něco modrého, zabzučela si Věra, protože měla moc ráda všechny barvy. Zaletěla tedy k chrpě, která už na ni netrpělivě čekala.

Jak si tak Věra vesele poletovala od kytky ke kytce, narazila na skřítka Vítka, který zrovna nacvičoval novou skopičinu, totiž dvojitý kotrmelec pozadu s výskokem. Věra dobrou skopičinu uměla ocenit: „Bzzzzz, ahoj Vítku. Ty jsi ale šikula. Takhle pěknou skopičinu jsem dlouho neviděla,“ povídá.

„Děkuju Věro. To nic není, to já se jen tak protahuju,“ snažil se Vítek zamaskovat, že ho pochvala moc potěšila. Ty ale taky děláš moc pěkné otočky, už dlouho obdivuji, jak při nich hezky kmitáš nohama.“

„To jsem se naučila ve včelí škole na hodině tance,“ špitla skromně Věra. Když se Vítek tvářil překvapeně, tak dodala: „Tancování je u nás moc důležitý předmět. Vlastně hned nejdůležitější po výrobě medu z nektaru. My si u nás tancováním povídáme. Když najdeme nějakou louku s dobrými kytičkami, tak to hned zatepla letíme říct kamarádkám do úlu. Teda vlastně jim to zatancujeme.“

„U skřítkovské čepice, to jsou věci, Věro,“ vypískl překvapeně Vítek, „A nechceš mě ty otočky naučit? Já bych ti zase mohl ukázat, jak na kotrmelce.“

„No, měla bych rychle odbzučet s nektarem do úlu, u nás se na skopičiny moc nepotrpí. Matka královna vždycky říká, že musíme být pilné jak včelky.“

„Ale no tak, Věro, jen si trochu poskočíme,“ pokoušel Věru Vítek a udělal u toho obzvláště zdařilý kotrmelec.

„Tak ale jen chvilku,“ zabzučela nakonec Věra, kterou kotrmelce moc lákaly.

A tak se Věra s Vítkem pustili do skopičin. Dělali kotrmelce a otočky a pak kotrmelce pozadu a otočky našikmo a výskali u toho: „Bzíííííííííí,“ a „jupííííííí,“ a pak ještě: „To je paráda.“

A najednou byl večer. Když se skvěle bavíte, tak ten čas nějak rychleji utíká. Věra si uprostřed dvojité otočky všimla, že sluníčko už zapadá a celá se vyděsila.

„Vítku, už je skoro večer,“ zabzučela vyděšeně, „musím honem domů, bude se na mě zlobit celý úl.“

„Neboj Věro, to nějak dopadne. To jsme si to dnes užili, co říkáš?“

Jenže Věra už Vítka neslyšela. Pospíchala rychle do úlu, kde už na ni čekaly rozzlobené včely. Co vám budu povídat, slétly se na ni tak, jako by to nebyly včely, ale vosy. Věra dostala pěkně vybzučeno, totiž vyhubováno ve včelím jazyce: „Bzzzzzz, kde jsi lítala,“ zlobila se nejstarší včela, „víš přece, že musíš být pilná jako včelka.“

Věra zčervenala studem a koktala: „Já jsem potkala na louce skřítka Vítka a on dělal úplně skvělé skopičiny a pozval mě…“

Nejstarší včela ji rozzlobeně přerušila: „To mě vůbec nezajímá, Věro. Ty jsi včela, a ne nějaký skřítek. A vůbec, proč nelétáš na louky okolo farmy, jako všechny ostatní včely. Jak zní naše písnička?“

Věra zabzučela smutně písničku, kterou se každá včelka učí nazpaměť, sotva se narodí:

„Nektar rychle posbíráme,

o nic víc se nestaráme.“

Pak sklopila křídla a šla do úlu zpytovat svědomí. Ten den usnula s odhodláním, že odteď bude ta nejpilnější včelka v úle a už nikdy se nenechá zdržet od své práce. I kdyby Vítek třeba skákal po nose.


Otázky a aktivity:

Pamatujete, co sbírají včely z květin? Ano, je to nektar. A cože z něj pak v úle dělají? Napovíme vám, že je to moc sladké, dobré a že si to můžete namazat na chleba!

Pamatujete si, proč včely tancují? Jestlipak byste zvládli něco říct rodičům pomocí tance? Co třeba to, že je máte rádi?

Až příště půjdete ven s rodiči, vyhlédněte si nějaké květiny a pozorujte včelky, jak sbírají nektar.

Na další kapitolu se můžeš těšit příští týden!

Nakresli ilustraci ke kapitole pohádky, vyfoť svůj obrázek a pošli do soutěže.

Přejít do fotosoutěže
Zpět do stánku
Hlavní město Praha